|
Rostislav Býček 20014 - ne, to není překlep v letopočtu Atomová mrtvola - báseň Jednoho atomového rána, za rozbřesku na větvi řve vrána. Krákání se táhne krajinou, jenž spálená se nehne ani jedinou. Pouze k uším kohosi to krákání doléhá, šváby to však neláká. To snad duch sežehnuté mrtvoly, která se válí v údolí... slyší! Kde se tu vzala vrána, tvor tak živý že slyším jeho řev? Snad přelud pouhý pouze dráždí mé uši, mám-li snad nějaké. Co se to tu ale událo, že vše je pokryto sněhem který hřeje? Ano, vzpomínám si, tak jasný a nehlučný záblesk. Žeh. Uvědomuji si své seškvařené tělo, ležíc v groteskní póze v údolí. Hřejivý sníh z ostatních občanů, pokrývá moji spálenou postavu. Nyní je vše jasné jako to sněžení, stal jsem se průzračnou obětí. Jdu jinam, snad v nebi či pekle nevadí - duši radioaktivní. |