|
Rostislav Býček 1997 Noc Byla to jedna z těch otravných tropických nocí v letním období. Znáte to, člověk se převaluje, potí, prostěradlo se na vás lepí a vy ne a ne usnout. "Tak dost !", řekl jsem si. To už se opravdu nedalo vydržet. Vylezl jsem skoro jak zmoklá slepice z postele, mrkl jsem na chvějící se digitální číslice ukazující něco přes jednu hodinu. "Už je vlastně zítra.. ehm.. nový den", pomyslel jsem si. Ovšem tma byla ještě kvalitní. Pomalu jsem se došoural k pootevřeným skleněným dveřím vedoucím do rozlehlé zahrady. Venku mohlo být tak o pět stupňů méně než v domě, který byl přes den nahřátý jak akumulační kamna. Nyní jsem stál na pár kroků v trávníku od okraje. Na bosých nohou jsem cítil příjemnou rosu. Ten rozdíl pěti Celsiů byl opravdu cítit, a působil velmi blahodárně. Svalil jsem se do rosou navlhčené trávy, a užíval si příjemný chladivý pocit. Ležíc na zádech pozoroval jsem hvězdnou oblohu. Ten den na noční obloze nebyl ani mráček. Díky tomu, že bydlím na okraji města, a v naší čtvrti se zrovna opravoval elektrický rozvod pouličních světel, která tím pádem nesvítila, sem nedopadalo žádne rušivé světlo z pouličních lamp nebo neonových reklam. Dokonalá tma, díky které byla vidět i mléčná dráha. Viděl jsem takřka všechno. V tomto okamžiku jsem litoval, že jsem si místo ojetýho auta nekoupil silný hvězdářský dalekohled. Bohužel auto jsem potřeboval víc. Příjemná rosa pode mnou a úchvatný Vesmír v celé své kráse předemnou. Najednou však klidnou idilku slabě pomrkávajících hvězd narušuil jasný, rychle se pohybující, nebo spíše padající bod. Říkám si "že by meteorit, ale v těchto zeměpisných šířkách snad až na podzim, né. Mohla by to být taky nějaká ruská družice, která jim opět padá a hoří v atmosféře". Zatím co jsem takhle přemýšlel a uvažoval, vůbec jsem si nevšiml, že se onen svítící bod pomalu zvětšuje, a padá jakoby přímo do naší čtvrti.Trochu jsem znervózněl, stoupl jsem si na zahradní stolek, abych měl větší rozhled po čtvrti. Podíval jsem se znovu k nebi, světelný bod se stále jevil jako příliš vzdálený. Slez jsem ze stolu, a popošel pomalu dopředu, směrem k ulici. Naráz se ozvala dunivá rána, jako když tryskové letadlo prorazí bariéru rychlosti zvuku, a celou čtvrť zalilo světlo beze stínů. Světlo nebylo oslnivé, mělo příjemnou intenzitu, ovšem hrozivé bylo to, jako by zářilo odevšad. Nikde, i v nejtmavším zákoutí nebylo stínu. Prostě žádný stín, ani já jsem nevrhal stín. Právě když jsem se díval pod sebe, hledajíce svůj neexistující stín,silně mi zamrazilo v zádech, a nadledvinky citelně vypustily do krevního oběhu notnou dávku adrenalinu. Věřte nebo ne, já jsem se vám vznášel pár centimetrů nad zemí. To bylo šokující. Po chvíli, kdy světlo stále trvalo, a já se trochu vzpamatoval, zkoušel jsem všelijak pohupovat, poskakovat, válet se, no prostě zkoušel jsem se dotknout země. Nešlo to. Pořád mě se Zemí dělil několika centimetrový polštář ničeho. Chodit jsem ale mohl. Popošel jsem k řadě aut zaparkovaných na ulici a podíval jsem se na kola. Ta auta se také vznášela pár centimetrů nad zemí. Něco mi najednou prosvištělo s kvílením kolem nohou. Rychlým škubnutím jsem se otočil, a naskytl se mi směšný pohled. Sousedova kočka, takřka bruslila nad zemí, a zjevně podle jejího kvílení z toho byla dost vedle. Světlo naráz pohaslo, a já opět ucítil pod nohama pevnou zem. Auta vedle mne se silným žuchnutím také dosedla na vozovku. Ihned jsem se podíval nahoru, na nebe. Nic zvláštního se tam už nedělo. Jen pomrkávající hvězdy. Vrátil jsem se tedy do domu, kde bylo pár popadaných věcí a u postele rozbitá sklenice jablkové šťávy, kterou jsem měl na stolku. Digitální budík ukazoval dvě hodiny a deset minut. Lehl jsem si na postel jen tak bez přikrývky a za chvíli konečně usnul. Ráno bylo jako každé jiné. Nepříjemné bzučení budíku v sedm hodin, následné umlčení bzučení na další půlhodinku, a poté definitivní bzučení a stávání z postele. Z lednice jsem si vytáhl balíček salámu, hořčici v kelímku a studenou šťávu. K tomu všemu jsem si vzal dva rohlíky. To je již po dlouhou dobu moje snídaně. K tomu všemu mi potichu hraje staré rádio v rohu kuchyně. Jak si tak namáčím srolované kolečko salámu do kelímku s hořčicí, čekám že by mohlo být něco ve zprávách. Jak mile jsem uslyšel známou znělku zpráv, zbystřil jsem pozornost. Ovšem zprávy byly úplně obyčejné jako každý jiný den. Nepokoje v bývalé Jugoslávii, zdravotní stav prezidenta, a podobně. O nějakém zvláštním úkazu na nebi ani zmínka. Na událost z této noci hned tak nezapomenu, ale asi se nikdy nedozvím čím a jak byla způsobená. |