|
Rosťa Býček 2002 Strom Byl jsem strom. Čerpal jsem blahotodárné živiny ze Země. Díky Slunci jsem si užíval sexy fotosyntézu. Zemi, která ještě nestačila vychladnout jsem dával plyn, kterého tenkrát bylo tak málo. Zato jsem si od Země bral jiný, divný plyn, kterého bylo neustále dost. Dával mi sílu, i když jsem cítil že mě spaluje. Byly to krásné časy. Jenže pak se něco změnilo. Přišlo to tak rychle a nečekaně. Z nebes spadla ohnivá koule, která vše živé na povrchu Země včetně mě sežehla. Snažil jsem se tomu odporovat, leč veškeré moje smysly kterými jsem si bral život byly sežehnuty. Okolo mě nezůstal žádný život. Já, zmrzačený pahýl v krajině, zůstal jsem stát jako nějaký monument, bez života. Stál jsem takhle dlouho. Jak čas plynul, začaly kolem mě kroužit různá stvoření. Dokonce vedle mě vyrostly jiné stromy, které jsem vůbec nepoznával, leč rostly a měli se čile k životu. Podivná stvoření s velkými blánami, která se dokázali udržet v povětří, si na mě stavěli hnízda. Uplynulo hodně času, ale jednou to přijít muselo. Začal jsem se naklánět, až jsem celý žuchnul do zmokvané země pod sebou. Začal jsem se potápět. Nevím už jak hluboko jsem se potápěl, ale trvalo to celé věky. Párkrát jsem ucítil jak se celá země otřásla. Zřejmě se vždy stalo něco podobného, co mě samotného zahubilo. Potápěl jsem se stále hlouběji a cítil jsem jak se měním. Začínalo mě být docela teplo. Nevím kam až jsem se dostal, ale byl tam takový žár, že vedle mě vyůstaly krystalické monolity. Některé dokonce prorostly i mnou, aniž by mě to bolelo. Bylo to soužití. Krystaly potřebovaly prostor, já se smrskl a poskytl jim ho. Ony mě za to ozdobily svojí krásou. To byly také krásné časy. Jenže potom se cosi změnilo, a já cítil že pluji na povrch. Říkal jsem si že opět uvidím slunce. Ze všech sil jsem se dral na povrch Země. Vše bylo marné, ale ne beznadějné. Sám jsem tomu nevěřil, když jakási stovření odstranila kus země nademnou a vyzdvihla mě na povrch. Uviděl jsem hvězdu. Slunce. Neustále to samé Slunce, které jsem si pamatoval z věku svého stvoření. Užíval jsem si životodárné záře této hvězy a nechápal jsem proč mi nedává živtodárnou energii. Nic se nedělo. Vědel jsem že jsem dávno mrtvý, ale snažil jsem se z její záře získat kapku života. Nešlo to. To jsem ještě netušil, že mě čekají horší časy. Ti tvorové, co odstranili kus země a vynesli mě na povrch se ke mě začali chovat velmi drnsě. Rozemleli mě na prach. Poté mě namáčeli v různých tekutinách, dokud se většina mého materiálního já nerozpustila a nevypařila. Zůstal zhuštěný zbytek mého Já. Bylo to nedůstojné. Zůstal jsem ležet rozpliznutý na dně jakési kádě. Tisícina z mého půodního majestátu. Seškrábali mě a uplácali ze mě kuličku. Leč příšerné, dalo se to vydržet. Nevím, co ti tvorové se mnou zamýšleli, ale udělali ze mě rozpolcenou osobnost. Zbytek mého já, koncentrovaný do oné kuličky, ještě rozřízli na dvě poloviny. Udělali ze mě poloviční myšlenku. Chvíli nás uchovávali odděleně, neměl jsem možnost spojit se se svojí druhovu polovinou a na opak. Po velmi krátké době nás však nacpali do jakési duté koule. Věděl jsem, že je tam se mnou i druhá polovička, a na opak. Jenže ač jsem se snažil, nemohl jsem ji oslovit. Uvnitř koule byla tma a vůbec to nebylo pěkné. Snažil jsem se dostat ven, ale nešlo to. Koule byla pevná. Po neůspěšných pokusech dostat se ven, jsem se soustředil na to, abych se znovu spojil se zbytkem mého vědomí, které bylo uvězněno na druhé straně koule. Odděloval nás pouze tak malý kousek plynné bubliny, ale šlo to ztěžka. Věřil jsem že i druhá polovina mého Já se snaží o to samé. Snažil jsem se tak, že jsem zcela vyčerpal své síly. V poslením momentě, kdy už jsem neměl co ztratit, mě napadla spásná myšlenka. "BUDIŽ SVĚTLO". |